Jak se u nás učí matematice?

22.02.2016 14:50

Vyučování matematice je v naší škole orientováno na budování schémat, což je metoda známá jako metoda profesora Hejného (https://www.h-mat.cz). Touto metodou, která vychází ze 40 let experimentů a používá řadu učebnic schválenou v roce 2007, učí dnes přes 750 základních škol v ČR. O metodu profesora Milana Hejného se ale zajímají také pedagogové a aktéři vzdělávací politiky v Itálii, Řecku, Finsku, Švédsku, Polsku (kde se již pilotují učební materiály) či v Kanadě.

Učební materiály jsou zpracovány tak, aby – jakkoli to možná zní neuvěřitelně – děti objevily samy celou matematiku, kterou jim v tradiční škole v daném ročníku vykládá učitel. Stejně jako v jiných školách, kde se učitelé maximálně snaží o to, aby metodu používali správně, i u nás v Hlásku děti objevování matematiky baví, mají potřebu zabývat se matematikou, často se jí zabývají zcela dobrovolně i doma; protestují, když hodina končí.

To všechno není při používání metody Hejného zas tak neobvyklé. V čem je vyučování u nás jiné?

Za prvé, realizujeme předškolní přípravu, která každému dítěti umožní vylepšit start jeho vzdělávání. Děti, které navštěvují naši mateřskou školu, jsou na tom ještě lépe, protože vztah k matematice a klíčové dovednosti rozvíjíme už tam. V prvním ročníku pak máme možnost navázat na atmosféru spontaneity, která podporuje chuť k experimentování a tvořivosti.

Za druhé, podporujeme vzájemnou spolupráci žáků, ale zároveň umožňujeme  individuální postup každého dítěte. Letos z dvanácti našich prvňáčků již pět pracuje v matematice s pracovním sešitem pro druhý ročník. Vysoké nasazení těch nejúspěšnějších podněcuje všechny. Místo tlaku na výkon, který se někdy objevuje v běžných školách, je tu otázka opačná: nejsou děti příliš rychlé, není jejich práce povrchní?

V lednu nicméně jedna z žákyň navrhla, že vymyslí nějaké úlohy sama. Protože nás nic netlačí, neměla jsem důvod jí to neumožnit – tvorba vlastních úloh je znakem vysoké úrovně pochopení dané látky. Ostatní se toho chytli a vznikla docela bohatá série, kterou jsem neváhala ukázat prof. Hejnému. Napsal:

„Pavlo, dnes jsem se potěšil materiály, které jsi mi půjčila. Je to nádhera. Hned jsem z toho vybral kousek do jednoho z textů pro inspektory....“

Když se před týdnem podobná situace (s úlohami skutečně na úrovni) opakovala, reakce pana profesora zněla: „To je k nevíře. Měli bychom někde úlohy děcek archivovat.“

Samozřejmě vždycky je co zlepšovat. Neexistují žádné osvědčené recepty, učitel se učí s dětmi i od dětí. Jak by nás mohlo nebavit se učit, když to baví děti? A jak by učení mohlo bavit děti, kdyby učit a učit se nebavilo nás?

Pavla Polechová